Mnohokrát jsem pocítil bolestivou pravdu výše řečeného. Několikrát, jako mnoho dalších, jsem si v životě „namlátil“ a padl hluboce na kolena. Po určitém čase stráveném v sebelítosti, prožíváním negativních pocitů křivdy a nespravedlnosti si člověk nakonec v pudu sebezáchovy stejně uvědomí, že se musí vzchopit a postavit se zase zpět na nohy. Díky pomoci blízkých, vlastnímu odhodlání zaujmout správný postoj, tj. brát tyto pády jako velké poučení a příležitost k růstu, se mi to nakonec vždy podařilo, i když to rozhodně nebylo vůbec lehké.

Toto mě postupně přivedlo k dlouhé cestě neustálého seberozvoje, pokory a hledání smysluplného, zdravého, bohatého a spokojeného života. Nakonec to dospělo k mému zájmu podělit se o své zkušenosti a pomoci i ostatním zlepšit jejich život. Jako nejužitečnější a nejefektivnější způsob jsem viděl v mezinárodně uznávaném a metodicky správném koučování za využití neurovědy a znalostí o činnosti mozku.